Plzeňské výstaviště? Kdo ještě pamatuje jeho slávu? A přitom ve své době patřilo k místům, která přitahovala návštěvníky z celého Československa!
Tento nádherný a členitý výstavní prostor se nacházel u řeky Mže, v místech dnešního obchodního centra Plzeň Plaza. Areál celá desetiletí žil výstavami, trhy, hudbou i vůní jídla a pro mnoho Plzeňáků dodnes představuje jednu z nejsilnějších vzpomínek na tehdejší město.
"Jsem moc ráda, že se o výstaviště ještě někdo zajímá. Mně bude šedesát a vzpomínám, že jsem tak jako malá moc ráda s rodiči chodila. Bylo to jako úplně jiný svět uprostřed Plzně. Když jsem pak dospívala, chodila jsem tam zase na výstavy a kupovali jsme si tam limonády v plechovkách, což byla veliká vzácnost a také vzpomínám na Coca-Colu v litr a půl velké láhvi, myslím, že to byl dovoz z Maďarska. Cola i limči se vypily a láhev i plechovky jsme si vystavili na poličku," směje se Marcela s tím, že jí tam rodiče později koupili i její první džíny, které se jinde v Plzni, když samozřejmě napočítáme Tuzex, nedaly sehnat.
Málokdo dnes ale ví, že historie plzeňského výstaviště sahá až do přelomu předminulého a minulého století. V Plzni byly pravidelně pořádány dělnicko-živnostenské výstavy a první mezinárodní výstava pro umění kuchařské a hostinství proběhla v roce 1904 ve Štruncových sadech. Po dostavbě Dělnického domu (dnešní Peklo) byly výstavy pořádány zde a v roce 1937 nechalo město vybudovat výstaviště pro konání Jubilejní výstavy, která měla ukázat hospodářskou sílu západních Čech. Původním záměrem bylo vytvořit obdobu známého brněnského výstaviště, plány ale přerušila válka, kvůli které byla část rozpočtu vynaložena na obranu republiky. Areál byl tedy zhotoven výrazně menší, než bylo plánováno.
Během druhé světové války sloužilo výstaviště německému Wehrmachtu jako vojenské sklady a cvičiště.
První poválečné výstavy se konaly již na podzim roku 1946. V roce 1952 bylo výstaviště začleněno do komunálního podniku Vzlet a výstavy se zde na nějakou dobu omezily.
Pak ale přišla šedesátá léta a s nimi obrovský rozmach výstaviště včetně první velké mezinárodní přehlídky i výstavby amfiteátru, kde se konaly filmové festivaly.
Největšího úspěchu se výstaviště dočkalo v 60. až 80. letech, kdy zde probíhaly slavné gastronomické veletrhy EX Plzeň. Tuto celostátní výstavu gastronomie, potravinářství, pohostinství, hotelnictví a cestování navštívilo v prvním roce konání téměř 200 000 lidí, přičemž v dalších letech počty návštěvníků už jen stoupaly.
Návštěvníci si dodnes vybavují typickou vstupní bránu, za kterou vedla dlouhá cesta svažující se kolem amfiteátru dolů k mostu, který vedl k části areálu za řekou. Zde se nacházela cesta plná zdobných rákosových expozic, které vytvářely dojem malé tematické vesničky, v níž měl každý objekt svůj vlastní charakter.
Mezi nejvíce oblíbené stavby v této vesničce patřily například Viecha, Koliba, Lovecká chata, Salaš nebo i Rybářská bašta, na kterou dnes lidé vzpomínají nejčastěji. Bylo si zde totiž možné půjčit prut, nahodit a volně rybařit. Právě to se stalo velice oblíbenou atrakcí pro děti, které měly možnost rybařit s malými pruty přizpůsobenými jejich velikosti. Pokud se někomu podařilo něco chytit, mohl si rybu na místě nechat připravit ke konzumaci a s chutí sníst. Právě vůně grilovaných ryb či makrel "na klacku" patří podle mnohých k nejsilnějším vzpomínkám na tehdejší areál.
Jako důkaz skutečně mezinárodního významu plzeňského výstaviště můžeme považovat například i návštěvu prvního sovětského kosmonauta Jurije Alexejeviče Gagarina, ke které zde došlo 6. července 1966.
Veliká návštěvnost byla způsobena hlavně dostupností jinde běžně nedostupného zboží. Ke koupi tu byly mimo jiné delikatesy, například dostatek všemožných paštik, speciálních sýrů, různých klobás ale třeba i jinak naprosto nedostatkových banánů a mandarinek.
"Já na výstavišti poprvé v životě ochutnal grilované kuře a bylo jako sen v puse, prostě něco neskutečného. Pak jsem o něm doma vyprávěl babičce a ona se ho chudinka moc snažila doma upéct, aby to bylo stejné, ale nikdy se jí to nepovedlo. Pak jsem si tam také kupoval čabajky, které se daly tenkrát sehnat jen v Tuzexu nebo později v Esu, ale to už asi nepamatuje nikdo," připojil vzpomínku František.
Díky velkému úspěchu se tak výstavy staly tradicí československého gastronomického výstavnictví, které vydrželo až do roku 2001. Kromě samotných expozic zde probíhaly i jarní trhy, Pragoexpo, Květnová knižní Plzeň či hudební programy, například i v návaznosti na festival Porta.
Po sametové revoluci však zájem o výstaviště upadal. Konkurence modernějších areálů i změna společenského života způsobily, že návštěvnost akcí byla stále nižší. Definitivní ránu však přinesly ničivé povodně v roce 2002, kdy velká voda výrazně poškodila značnou část výstaviště i okolí řeky Mže. V následujících letech bylo výstaviště bohužel postupně zdemolováno.
I vznik, respektive proslavení oblíbeného československého nápoje Kofola měl s plzeňským výstavištěm také hodně společného:
Plzeňské výstaviště a Kofola
Každý Čech ji zná, hodně z nás jí miluje, v Čechách se pije už více než šedesát let a má hodně společného i s Plzní, co to je? Samozřejmě, že to není hádanka, protože by ji uhádl asi úplně každý. Je to pochopitelně Kofola!
Víte ale něco o historii této ryze české limonády? Ne? A přitom je to velice zajímavý příběh!
V roce 1959 pověřila československá vláda Výzkumný ústav léčivých rostlin vymyslet nějaký kolový nápoj jako levnou alternativu k tehdy cenově nedostupným konkurenčním nápojům z imperialistické ciziny, tedy Coca-Cole nebo Pepsi-Cole. Zadání znělo, že základ tohoto nápoje měl být postaven na kofeinu a přírodních tuzemských surovinách, v nejhorším dovezených z jiných socialistických zemí.
Právě kofein byl od začátku největším problémem, neboť v době socialismu patřil k nedostatkovému zboží a na jeho dovoz ze Západu nebyly valuty.
Představujeme doktora Blažka
Nelehkého úkolu, porazit na československém dvorečku takové giganty jako byla Coca-Cola nebo Pepsi-Cola, se ujal sám ředitel Výzkumného ústavu léčivých rostlin a vedoucí pracovník Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii Doc. RNDr. PhMr. Zdeněk Blažek, CSc. Na začátku všeho měl obyčejný plynový dvouvařič, pár smaltovaných kastrolů, vařečku a především své úžasné znalosti o všemožných rostlinkách.
Jeho kolegové mezitím vyřešili i problém kofeinu. V Praze v té době byla pouze jedna pražírna kávy, a to ve Vysočanech, a jak známo, během pražení kávy se uvolňují saze s vysokým obsahem kofeinu. Takže tým doktora Blažka napadlo využít právě tyto saze. Do komína umístili schránku, saze se do ní zachytávaly a kofein se z nich pak chemicky extrahoval.
Sirup Kofo a doktor Knap
Po několika měsících intenzivní práce doktor Blažek vyvinul sirup, který nazval Kofo a jak jistě již tušíte, ten se později stal základem pro nový nápoj, tedy budoucí Kofolu.
Samozřejmě to ale nebylo tak jednoduché, jak se může zdát. Naštěstí se doktor Blažek na 1. československém sjezdu lékárníků v Karlových Varech seznámil s velice chytrým a šikovným mladým čerstvým absolventem farmacie RNDr. Jaroslavem Knapem.
Ten se sice nejprve zhrozil, když slyšel o svém úkolu dostat do výroby hustou karamelovou omáčku, která se sedm hodin vařila v hrnci na obyčejném plotýnkovém vařiči a označil to za naprosté zoufalství. Nakonec to ale dokázal a sirup Kofo technologicky převedl do výroby ve farmaceutickém podniku Galena.
Kofokola a její složení
Ne, není to překlep, nová limonáda se skutečně původně měla jmenovat Kofokola, ale to bylo jednak příliš dlouhé a navíc údajně vznikly potíže s registrací, takže nakonec byl zvolen název Kofola.
Samozřejmě vás asi zajímá složení této limonády. Tak to vám ale bohužel sdělit nemůžeme, neboť to nevíme. Složení sirupu, který je pro výrobu Kofoly dodnes klíčový, obsahuje tajnou směs bylin a jeho přesnou skladbu zná na světě jen pět lidí. Obecně lze říci, že obsahuje karamelizovaný cukr, ovocné koncentráty a především bylinné extrakty jako listy ostružiníku, jahodníku a maliníku, skořici, lékořici, výtažky z jablek, třešní a rybízu i sušenou pomerančovou kůru.
Raketový vzestup Kofoly
V roce 1960 vyjely první náklaďáky s přepravkami Kofoly z bývalé Zátkovy sodovkárny v pražských Holešovicích. Veřejnosti byla tato limonáda oficiálně představena 27. března 1960 a velice rychle si získávala oblibu. Bohužel ale, jak to bylo za socialismu běžné, zápolila s neustálými výrobními potížemi.
Svého zlatého období se Kofola dočkala v sedmdesátých letech, když po obrovském úspěchu na potravinářské výstavě Ex Plzeň dosáhla její popularita absolutního vrcholu a ročně se jí vyrobilo na 180 milionů litrů.
Pád Kofoly až na dno
Pád komunistického režimu v roce 1989 Kofolu málem zcela zničil. Na československý trh vtrhly a zcela ho zaplavily limonády ze západu, pochopitelně v čele s Coca-Colou a Pepsi-Colou. Produkce Kofoly začala prudce klesat a v roce 1996 byla na historickém minimu.
Na přelomu století ale přišla záchrana. Krachující firmu, pochopitelně včetně ochranné známky a receptury na Kofolu, odkoupila od Galeny, mezitím zprivatizované americkou společností, krnovská firma Santa nápoje, kterou vlastnil řecký podnikatel Samaras. V listopadu 2002 se pak Santa nápoje přejmenovala na Kofolu a její název nese dodnes.
Kofola se velmi brzy dostala zpět na výsluní a výrazně k tomu přispěl i fakt, že lidé se z nostalgie rádi vracejí ke značkám, které znají z minulosti.
