Rachot koňských kopyt, vrzání dřevěného vozu a vůně čerstvě naražených sudů. Taková byla cesta plzeňského piva k hostinským už v 19. století. Dnes působí koňský povoz v ulicích Plzně jako obrázek z minulosti. Ve skutečnosti jde o tradici, která je téměř stejně stará jako samotný Pilsner Urquell.
Když 5. října 1842 uvařil Josef Groll v novém Měšťanském pivovaru první várku plzeňského ležáku, začal příběh piva, které se postupně rozšířilo daleko za hranice města.
Pivo na koňských povozech
V době, kdy neexistovaly nákladní auta ani moderní distribuční centra, bylo zapotřebí dostat těžké pivní sudy z pivovaru k hostinským nějak jinak a tuto práci zastávali pochopitelně koně a formani.
Plzeňské pivo se díky nim dostávalo nejen do hospod v samotné Plzni, ale také do vzdálenějších měst. Jeden z takových formanů dokonce spojil svou práci s historií známé plzeňské hospody. Matěj Salzmann podle veřejně dostupných informací vydělal na přepravě prazdrojského piva z Plzně do Prahy tolik, že si v Plzni otevřel vlastní hostinec. Ten pod jménem U Salzmannů funguje dodnes.
Koňský povoz nebyl žádnou dekorací. Byl důležitou součástí obchodního řetězce, díky němuž se plzeňský ležák dostával stále dál.
Koně postupně vytlačila železnice
S rostoucí výrobou ale přicházela potřeba rychlejší a výkonnější dopravy. Pivovary proto začaly využívat železnici. Už v roce 1876 si Měšťanský i První plzeňský akciový pivovar pronajímaly a později kupovaly železniční vagony. Vznikaly také vlastní železniční vlečky, které postupně přebíraly část přepravy dosud zajišťované koňskými povozy.
Na začátku 20. století už byla doprava piva úplně jiného měřítka. Měšťanský pivovar měl stovky železničních vagonů a pivo se vydávalo po kolejích i na velmi dlouhé trasy. Od roku 1900 například vyjížděla z Plzně do Vídně pravidelná souprava známá jako „pivní vlak“. Koně ale z pivovarského života nezmizeli okamžitě.
Poslední jízdy a konec jedné éry
Koňské povozy sloužily v plzeňském pivovaru ještě dlouho poté, co se železnice a auta staly běžnou součástí dopravy. Po druhé světové válce už však koně nevozili pivo běžně po městě. Do roku 1957 zůstali v provozu alespoň uvnitř areálu pivovaru a poté byla jejich služba definitivně ukončena.
Mohlo se zdát, že tím příběh pivovarských koní skončil, jenže o několik desetiletí později se stalo něco nečekaného.
Návrat po více jak třiceti letech
V roce 1990 obnovil tradici formanství Jan Šůs. Po třiatřicetileté přestávce se tak koňské spřežení znovu objevilo v plzeňských ulicích. Zpočátku jich bylo několik. Podle Plzeňského Prazdroje se z původních pěti spřežení nakonec dochovalo jediné. Právě kolem něj se vytvořil příběh, který pokračuje dodnes.
Jan Šůs se stal známou plzeňskou postavou. Jeho jméno si lidé spojovali s koňmi, pivem a historickým vozem, který se znovu stal součástí městských ulic. A nebyl to jen návrat pro parádu, koně opět rozváželi sudy do plzeňských hospod.
Opratě převzala dcera
Po smrti Jana Šůse v roce 2006 převzala rodinnou tradici jeho dcera Jana Šůsová. Původně vystudovala ekonomickou školu a sama si v mládí neuměla představit, že bude jednou jezdit s koňmi po Plzni, nakonec však v rodinné tradici pokračovala. V roce 2023 popisovala, že koně musí být pro provoz ve městě pečlivě vycvičeni. Plzeňští řidiči si podle ní na jejich přítomnost postupně zvykli.
Zajímavostí je, že vůz, se kterým spřežení jezdí, není jen novodobou napodobeninou, ale jde o původní valník. Pivovar ho nechal zrenovovat a podle Jany Šůsové se na něj vejde až 25 sudů.
Když historický vůz potřeboval novou tvář
Čas se samozřejmě na samotném povozu podepsal, v roce 2008 proto Plzeňský Prazdroj nechal historický vůz kompletně zrekonstruovat. Náklady dosáhly téměř 400 tisíc korun. Restaurátoři nejprve museli vůz přesně zaměřit a vytvořit grafický návrh jeho nové podoby, pomáhaly přitom také historické materiály z pivovarského muzea.
Po rekonstrukci se tak do ulic vrátil nejen dopravní prostředek, ale také kus řemeslné historie. Vůz byl však značně modernizován na předních kolech jsou nyní kotoučové brzdy, které znáte například z vozidel a na zadních kolech jsou bubnové brzdy, tudíž jezdec může například z kopce koním ulevovat stlačením brzdového pedálu.
Dnes už nejde jen o rozvoz piva
Moderní pivovar nepotřebuje k distribuci svých výrobků koňský povoz, nákladní auta a další moderní dopravní prostředky zvládnou práci nesrovnatelně rychleji. Přesto mají koně v Plzni své místo.
Pivovarský vůz se objevuje při slavnostních příležitostech a při jízdách městem. Jana Šůsová kromě rozvozu piva poskytuje také vyhlídkové jízdy a povozy například na svatby. Plzeňský Prazdroj zároveň tradici formanství dlouhodobě podporuje, podle vlastních historických materiálů pivovaru se pivo s pomocí koní pravidelně rozváželo po Plzni a tradice byla po roce 1990 obnovena právě s podporou pivovaru.
Příběh, který se vejde do jednoho vozu
Plzeňský pivovar dnes vyrábí pivo pomocí moderních technologií a jeho výrobky míří do desítek zemí světa. Přesto se čas od času na plzeňské dlažbě objeví vůz tažený koňmi. Koňské spřežení dnes není nezbytnou součástí pivovarské logistiky. Stalo se ale živou připomínkou toho, jak se pivo kdysi dostávalo z plzeňského pivovaru k lidem.
Až tedy příště v Plzni zazní na ulici klapot kopyt, nemusí jít jen o turistickou atrakci. Za koňským povozem se skrývá příběh starý téměř dvě století. Příběh o pivu, formanech, hospodách, železnici, automobilech a o rodině, která pomohla jedné zapomenuté tradici znovu najít cestu do ulic města.
Koně nejsou jen koně
Za historickým obrazem povozu stojí konkrétní zvířata. Mezi koně, kteří byli spojováni s formanstvím rodiny Šůsových, patřily například klisny Barna a Bajka.
A příběh má dokonce vlastní pokračování v podobě hříběte, Barna měla v roce 2016 hříbě Breta, které bylo o rok později slavnostně pokřtěno a dostalo tak symbolickou šanci jednou navázat na tradici svých předků.
Foto: Plzeňský Prazdroj, KP
Video: KP
